Učíme se a pomáháme s 5.D – Terezín

V únoru jsme toho hodně zažili. Ve vlastivědě probíráme druhou světovou válku, právě proto jsme se vydali do Terezína, ráda bych napsala na výlet, ovšem jsou výlety a výlety, tento byl smutný. Děti se těšily na společnou akci, a i když věděly, kam jedeme a co nás čeká, přeci jen je nevlídnost a ponurost místa, kde se ocitly, navíc umocněné sychravým počasím s nízkými teplotami, velice zaskočila.

S paní průvodkyní jsme prošli areál Malé pevnosti, místa, kde trpělo tolik lidí, dospělých i dětí, kde jich také mnoho zahynulo v důsledku nelidských podmínek či bylo umučeno, popraveno. Byli jsme ve studených barácích, kde strádalo tolik lidí hladem, zimou, strachem. Bylo to děsivé a děti byly nebývale tiché. Na popravišti v Malé pevnosti zahynulo ještě 2. 5. 1945 padesát dva vězňů, byla to poslední nesmyslná poprava před koncem války. Mezi nimi dva z pradědečků dětí z 5.D, jejich příběhy, plné statečnosti, jsme díky rodinám dětí poznali. Nacisté z tábora narychlo odešli 5. 5. 1945, zanechali zbylé vězně ve zbídačeném stavu, nemocné tyfem, umírající.

Krematorium v Terezíně nám ten smutný zážitek ještě umocnilo. Nasedli jsme s úlevou do autobusu, vyjeli z ghetta a opustili pevnostní hradby města Terezína. Je dobré pochopit, co se tehdy dělo, co všechno lidé byli schopni způsobit jiným lidem. Z učebnic a dokumentů lze vyčíst mnohé, ale chlad a hrůza strašné války, kterou nikdo nezapomene, na člověka sáhne zvláště na takových místech, jako je Terezín, nezapomeneme ji.

Mgr. Petra Zwinzová